Dostal
jsem dopis
V
Borderholicu pravidelně zveřejňujeme výsledky výstav, a
to díky Heleně Půlpánové, která pečlivě
výsledky zpracovává. Helena však nemůže
být na všech výstavách a tudíž
výsledky z výstav, na kterých ona nebyla, nebyly
zveřejněny. Nikdo další se totiž zatím
nenašel, kdo by byl ochoten něco o výstavě napsat. Ale
přece jen se někdo ozval. Jeho dopis uveřejňuji:
"Pane
Loučko, při čteni posledního čísla 12 AZ/2002 jsem si
uvědomil, že tam nejsou výsledky dvou krajských
výstav, kde jsme se umístili. Je-li to možné
zařadit ještě do příštího čísla, byl
bych rád. Na speciálce v Brně jsme byli třetí, ale
to jistě máte poznamenané ve výsledcích z
Brna. Přikládám oba diplomy z výstav a fotografie
ze speciálky v Brně.
Zdravím
a těším se na další setkání.
Kamil
Jelínek – Plumlov."
Potěšilo
mě, že se našel i někdo další, kdo o nějaké výstavě napsal. Hezké byly i oba
diplomy, které mi poslal. Jsou na nich pěkní “voříšci”. Z jednoho diplomu
se dá vyčíst kdy a kde byla výstava pořádána (Boskovice 12.5.), z druhého
však lze vyčíst pouze, že to bylo na Krajské výstavě a pořádala ji KO Zlín.
I to se stává :-(
Pro
ty ostatní: Bylo by však dobré napsat alespoň kolik borderek se zúčastnilo
a jak dopadly. Možná se některá dokonce dostala do užšího výběru při přehlídce
skupin, možná některá vyhrála skupinu, nebo celou výstavu. Třeba by někoho
zajímalo i jak velká to byla výstava, kolik psů všech plemen se zúčastnilo,
zda to bylo venku nebo v hale, jak byly velké výstavní kruhy a podobně. Prostor
v našem zpravodaji na to máme. Obdobné zprávy by mohly být i ze sportovních
akcí. Nestyďte se, pište.
R.
Loučka
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
Borderky
na Břevnově
Začátkem
listopadu jsem se začala zajímat o podzimní závody
služebního výcviku. Měla to být pro mého
psa Idruse premiéra a tak jsem si pečlivě vybírala.
Velice jsem se zajímala o memoriál J.
Trpišovského, který se každoročně koná na
ZKO Břevnov. Vloni i předloni jsem se zúčastnila právě
tohoto závodu s německým ovčákem, který
sice nebyl můj, ale jako by byl. Sjezdila jsem s ním plno
závodů a udělala pár zkoušek. Vloni jsem s
ním dokonce na tomto závodě vyhrála kategorii
ZVV1. Teď jsem ale chtěla jít s Idrusem a nemohla jsem se
dohledat nikoho z onoho cvičáku. Ale štěstí
stálo při mě a pár dní před závodem jsem
potkala známou, která chodí na Břevnov už
léta. Řekla mi tedy přesné datum konání a
dobu srazu. Závod se konal 16.11. a sraz byl v 7,00. Už od 5,00
jsem nemohla spát a trápily mě žaludeční
potíže. V době, kdy jsem sjížděla závody s Lassem,
jsem si už zvykla a nervózní jsem nebyla. Ale teď to bylo
jiné. Jednak jsem s Idrusem ještě na
žádných závodech nebyla a další
(hlavní) důvod byl ten, že jsme vůbec netrénovali, což
zvláště u borderky není dobře. Důvod byla
háravá fena, kterou měl doma a já se rozhodla ho
zbytečně nepřepínat cvičením, když jsem viděla, že na něj
nemá ani pomyšlení. Tak jsem si s ním jen
hrála. Marně jsem vzpomínala, kdy jsem s ním
naposled dělala poslušnost, kterou on ani tak nemá
zdaleka dokonalou. Obranu nedělal asi 14 dní, ale
spoléhala jsem na jeho chuť do obran a přitom poslušnost
při obíhání maket, pouštění, atd.
Ale když se to tak vezme,nebyla jsem si jistá ničím.>
Závodilo
se ve čtyřech kategoriích: ZMMP, ZM, ZVV 1, ZVV 2 (vše beze stop). Když jsme
přijeli na cvičák,viděla jsem,že tam nebudu s borderkou jediná. Sešli tam
mezi německými ovčáky, briardy, dobrmany, rotvajlery a i jedním stafordšírským
bulteriérem dva exoti. Dvě border collie: Eager Bohemia Alké s paní Alenou
Královou a Idrus Bohemia Alké se mnou. Konkurence byla poměrně veliká. Já
závodila podle ZM, kde nás bylo 12, kategorie ZVV 1 byla obsazena asi 14 psy
a v kategorii ZVV 2, kde závodil Eager, bylo asi 5 psů. Nejdříve probíhaly
obrany a pak poslušnosti.
První
zákus se Idrusovi nepovedl tak jak jsem si představovala, ale
přesto si vysloužil krásných 47 bodů (maximum je 50). A
měl tak třetí nejlepší obranu z dvanácti
psů. Přestože poslušnost dlouho nedělal, dostal rovněž 47 b.
(škoda těch pár malých nepřesností) a
vysloužil si v této kategorii nejlepší
poslušnost. Eagerovi se bohužel ztratily nějaké
bodíky na revíru, kdy se nechtěl zdržovat
zbytečným obíháním maket a namířil
si to rovnou k figurantovi. Ale díky výborné
ovladatelnosti si nakonec přeci jen nechat říct a oběhl
všech šest maket. Dostal 93 bodů. Za velice pěknou
poslušnost, ale pár nepřesností, dostal 91 bodů.
To mu stačilo na to,aby měl nejlepší poslušnost a
bohatě mu to stačilo na to,aby v této kategorii zvítězil.
A
jak dopadl můj Idrus? Určitě lépe než jsem očekávala. První místo ho minulo
ani ne o chlup. Idrus měl v konečném součtu stejný počet bodů jako jeden německý
ovčák, ale při rovnosti bodů rozhoduje obrana a tu měl soupeř o jeden bod
lepší. Trochu mě to mrzelo,ale byla jsem velice spokojená s naším výsledkem,
zvláště když týden nato vítězný pes složil zkoušku ZVV 1, zatímco Idrus na
stejných zkouškách složil ZM. To znamená, že pes, který nás porazil, měl již
ZM a byl připraven na ZVV1, zatímco Idrus byl připraven na ZM, ale ještě ji
složenou neměl. Tu si dodělal týden po závodech.
A
proč jsem tento článek napsala? Hned z několika důvodů. Jednak
mi jde o to, že borderka je skutečně všestranný pes a
může cvičit i obrany bez rizika, že bude svému okolí
nebezpečná. Taky chci poukázat na to,že nemusí
být váš pes z pracovního chovu, abyste s
ním mohli úspěšně pracovat. Záleží
jen na vás, kterým směrem ho povedete a co si z něj
vychováte. Může mít krásného a
výstavně úspěšného psa a můžete s
ním být plně spokojeni i po pracovní
stránce - tak, jako jsem já. Letos mám v
plánu ještě několik závodů a
příští rok se určitě uvidíme opět na
Břevnově.
Kateřina
Dědičová
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
JAK JSME
PŘEFOCOVALI MIKYHO
Čtenáři Borderholicu vědí, že máme od
března nového vyhodnocovatele RTG DKK, MVDr. Ekra. Ke změně klub přistoupil
zejména proto, že výsledky předchozího vyhodnocovatele klubu MVDr. Petráše,
zejména z prvních dvou měsíců jeho práce pro klub, naprosto nekorespondovaly
s celosvětovým průměrem u border collií, vypadalo to, že border collii
s tzv. negativními kyčlemi by jsi skoro nenašel, zato těch „dvojkových“
byla většina. Po změně vyhodnocovatele, který je dlouholetým zkušeným posuzovatelem
DKK například u howavartů, se výsledky výrazně zlepšily. Přitom ne, že by
u něho byly všechny borderky čisté, i od něho odejdou někteří jedinci s pozitivními
nálezy, průměr je ale lepší a odpovídá průměru celosvětovému.
Náš Mouse de Cambiano byl u MVDr. Petráše
posouzen jako jedna z prvních border collií, a to s výsledkem 2/2. Od
té doby uplynulo půl druhého roku. Miky má za sebou rok tvrdé práce u ovcí
i dobytka, nejvíce pracoval s Michalem Hrdličkou, získal s ním dokonce
titul dvojnásobného mistra republiky v pasení ovcí. Ti co ho více znají
vědí, že Miky dokáže při běhu za stádem vyvinout ohromnou rychlost, že je
velice vytrvalý a má velmi vysoké odskoky. Jeho kyčle nám proto stále vrtaly
hlavou. Pokud je nemá zcela v pořádku, nebude mu vadit vysoká zátěž? Navíc
byl žádán jako plemeník, v jednom případě i na fenu, která podle MVDr.
Petráše rovněž neměla nález negativní.
Takže jsme sebrali odvahu, psa a pokusili
se naši situaci vysvětlit MVDr. Ekrovi. Byl velmi příjemný, souhlasil, že
udělá Mikymu nový snímek, i když samozřejmě neoficiálně, výsledek nemůže být
nikam zapsán. Potvrdil, že právo udělat nový RTG kyčlí svého psa má prakticky
každý jeho majitel, už jenom vzhledem k tomu, že je vhodné sledovat,
jak se případná dysplazie rozvíjí, jestli nenastupuje artróza atp.
Byli
jsme rádi, že si psa sám nejen připravil, ale při
samotném rentgenování i držel. Počkali jsme si na
vyvolání snímku. Pečlivě si ho prohlížel a
vrtěl hlavou. Nevěřil, že tento pes měl dříve dvojky. Prý
se zdá, že je negativní, ale že si to ještě
musí přeměřit. Výsledek nám sdělí.
Pošle nám prý i snímek. Brzy nám
doma zazvonil mobil, MVDr. Ekr volal, že po přeměření je podle
jeho názoru Miky opravdu negativní!
Za několik dní
nám opravdu přišel snímek Mikyho kyčlí
(samozřejmě i s vyznačením jeho identifikace).
V obálce ale nebyl výsledek, pouze list
papíru s textem „Zdravím“ a podpisem
MVDr. Ekra. Takže nemáme nic černé na
bílém, jen snímek a ústní
sdělení. Tím pádem nemůže být
výsledek Mikyho nového RTG zapsán do
závorky za bonitačním kódem, jak to bylo uvedeno v
zápise z listopadového jednání
výboru klubu.
Řeknete si možná, proč
se vůči prvnímu, nás poškozujícímu,
výsledku neodvoláme k veterinární
komoře, která by mohla po složení
pětitisícové kauce nechat psa znovu, komisionálně,
vyšetřit? My to už ale udělat opravdu nemůžeme, protože odvolat
jsme se mohli maximálně do měsíce po prvním
vyhodnocení RTG!
Radko a Eva Loučkovi
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
Canine
Hip Dysplasia
Canine
Hip Dysplasia, volně přeloženo jako nedostatečně
vyvinutý boční kloub u psů.
V
sobotu 7. října 2000 jsem se šla podívat se
svým štěnětem border kolie na závod agility v
Komořanech a zaslechla jsem konverzaci o psí dysplasii a co
proti tomu dělat. Z konverzace vyplývalo, že majitel
štěněte mu omezuje jídlo, aby příliš
netloustlo, a tím se snaží zabránit
eventuální kondici dysplasie.
Jsem
celoživotní psí nadšenec a posledních deset let pendluji se svým mužem a s
naším psem mezi Prahou a naším druhým domovem v Kalifornii.
Napadlo
mě kontaktovat své klubové přátele veterináře v Kalifornii a moje otázka zněla,
z čeho pochází psí dysplasie bočních kloubů, jak tomu předejít a jak to léčit.
Z
čeho pochází:
Dysplasie
bočního kloubu je multisyndromová dědičná choroba a psi, kteří tuto kondici
zdědili, jsou předurčeni ke klinickému nálezu bolesti kloubu, omezenému pohybu
kloubu a všem dalším problémům podobným arthritidě. Nadměrná váha psa tuto
kondici zhoršuje.
Jak
tomu předejít:
90%
případů dysplasie je možno předejít pečlivým
výběrem a křížením psů, kteří nemají
žádný radiografický nález
diagnozovaný pomocí Penn Hip metodou radiografie.
Guide
Dogs for the Blind (organizace, která vychovává
slepecké psy) provedla obsáhlou studii o prevenci
této zhoubné kondice a zjistila, že nejen u štěňat
náchylných k dysplasii díky dědičnosti, ale i u
štěňat krmených komerčním granulovaným
jídlem s vysokým obsahem proteinu (až 32%) a
vápníku dochází ke znakům a projevům
choroby již v devíti měsících stáří
štěněte. Všechna jejich štěňata jsou proto
rentgenována v devíti měsících.
Neznamená
to tedy, že štěňata náchylná k dysplasii by měla dostat méně jídla, ale že
by měla být krmena granulemi nebo dietou s menším obsahem proteinu.
Komerční granule pro štěňata, doporučované pro prevenci příliš rychlého růstu
u velkých psů, se začínají objevovat na našem trhu. Obyčejně obsahují 26%
proteinu.
Moje
štěně je neobyčejně žravé a roste jako z vody. Rozhodla jsem se raději pro
granule s nižším obsahem proteinu než jí omezovat množství jídla. Doufám,
že ji ochráním před rapidním vzrůstem a s tím spojenými kloubními problémy.
Jak
to léčit:
operací kloubu...
Eva
Čečilová a Nessie,
Praha, Vinohrady
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
Už zase
rostou
Asi se mnou
bude každý souhlasit, že jakmile se rozkřikne, že rostou houby,
je český národ na nohou a hurá do lesa, asi je to
dáno všeobecnou znalostí hub díky
našim světově uznávaným mykologům. A jelikož
bydlím na kraji lesa přímo pod hradem Valdštejn
v samotném srdci Českého Ráje, vyrazil jsem i
já. Ještě vzít hůl a košík na houby!
Ten malý? Ne, ten velký – bramborák! Vždyť
prý rostou?! Jde se na ně! Dynouši, jdeš se mnou?
Úsměv v jeho tváři a vrtění ocasem mi bylo
odpovědí. Když míjím sousedy, slyším
poznámky, jestli jsem si prý nevzal košík
příliš malý, se smíchem
nabízejí nůši po babičce. Já vám
ukážu, myslím si.
Vlezl jsem
do lesa a začal systematicky prohledávat svoje tutová
místa, ta, která mě nikdy nezklamala. Jenže
většinou už byla systematicky prohledána někým
přede mnou. Tu rozkopnutá prašivka,
polámané kapradí, rozdupaná tráva a
světe div se, i okrojky z jedlých hub. Tu a tam jsem
nějakou tu houbu našel, ale nic moc. Začal jsem litovat, že jsem
si nevzal košík malý, aspoň by vypadal víc
plný a bylo by míň poznámek od sousedů. Ale
nevzdáváme se, přelézáme rokli
s potokem a tam to začalo, pravé žně! Všude kam se
podíváš samý „slaďák“
(suchohřib). Dynouš mi asi chce pomáhat sbírat,
ale moc mu to nejde, nakonec ho musím odložit, aby mi tu
nádheru všechnu nerozšlapal. Ještě jedno
takové místo a musím se vracet. Dynouš
krouží kolem mne, je ve svém živlu.
Najednou
slyším hlasy. Pes odbíhá, někomu se chce
vnutit se svým aportováním. Já už se
nachytat nenechám! Sebere větev a předhodí ji rodince,
aby mu ji někdo házel. Ale nesetkává se
s pochopením, maminka schovává děti za sebe a
hlava rodiny ho odhání klackem. Jak se po něm napřahuje,
klacek se zlomí a to je přesně to, co Dynouš chtěl.
Okamžitě vyráží a klacek mu aportuje. Předhazuje mu ho
k nohám, couvá a očima ho propichuje. Zmatený
tatík váhá, kousne mě nebo si chce
hrát? Hodit či nehodit? Já vše
z povzdálí pozoruji.
„Tatínku,
hoď mu to, on si chce hrát“, radí mu ratolest.
„Ne, ne“ nebádá maminka, „koukejte, jak
zle se dívá a plíží se jako vlk, ten je asi
vzteklý, nemá obojek, ani košík a ani
pána nemá!“ Maminka velí
k ústupu. Dynouš vyráží, bere větev a
obíhá rodinku, situace se opakuje. Co by to bylo za
ovčáckého psa, aby si nechal tak pěkně semknuté
stádečko odběhnout! Tatík váhá, potom bere
větev do ruky a odhazuje ji co nejdál, asi
v domnění, že se psa zbaví a zatím
vyklidí pole. Asi víte, co následovalo.
„Vždyť jsem ti tatínku říkala, že si chce
hrát“ povídá děcko. Vycházím
z úkrytu a říkám: „ten klacek jste mu
neměli házet, teď se ho nezbavíte, máte
nového psa“, a odcházím na druhou stranu. To
už děcka házejí klacky, šišky a
Dynouš je ve svém živlu.
Mamince
dochází, že opravdu mají nového psa.
Já jsem pryč a pes stále aportuje, děti
výskají radostí a za mnou se nese
údolím: “Vemte si toho psa, my ho nechceme, my už
máme doma dva jezevčíky!“ Až hvizd maminku
osvobozuje.
Košík
se časem plní až po ucho, houby pěkné, mladé,
radost pohledět. Ještě jedno místo –
houština břízek na kraji lesa, ta mě nikdy nezklame,
vždyť mám ještě tričko. To už Dynouš mizí
za obzorem. Strach, že bude honit srny nebo muflony, nemám, to
nedělá, tak si toho nevšímám, vždycky se
vrací, abych se mu neztratil. Dorovnávám pracně
další houby, když vtom slyším za
horizontem: „Mámo, mámo, pojď sem, tady je pes co
hledá houby.“ Přidávám do kroku, abych
zjistil, co tam zase tropí. Nakouknu přes kopec, kde
rozjařený děda vykládá babce jak mu nějaký
zázračný pes ukazuje kde rostou houby.
Žádný pohádkový pes to nebyl, samozřejmě to
byla borderka. „Přiběhnul ke mě s klackem v hubě, hodil
ho přede mě a on tam byl kozák. Houbu seberu, klacek mu znovu
hodím, vzápětí je zpět, předhodí ho přede
mě a tam jsou tři kozáci. Klacek mu hodím znovu,
položí ho tři metry přede mě a zase dva kozáci. To
není možný.“, vede děda řeč.
Vtom si
mě všímají. „To je váš
Punťa?“, říká babča, „jak jste ho naučil
hledat houby?“ „Dá to práci, ale
vyplatí se to, koukejte“, zvedám bramborák
plný hub až po ucho. „To je nádhera, praví
babča!“ a doluje ze mne výcvikové metody na
houbařského psa. Evidentně chytla na první
našlápnutí a tak rozehrávám svoji
hru. „Jak jste dlouho v lese? Jak dlouho jste to
sbíral?“ padají otázky. „Kolik je
hodin?“ dívám se na hodinky. „Skoro tři. Tak
to budu v lese dvě hodiny“. (Kdyby babča věděla, že ve
skutečnosti více než pět!)
„To
je opravdu zázračný pes. My s tátou jsem
v lese ve dvou čtyři hodiny a máme šest babek plus
to, co našel váš pes. Máme doma přesně
stejnýho psa, jen je víc bílý, ale stejně
velký a chlupatý, vezměte nám ho do
výcviku“ žadoní babka. Opáčím, že si
to ještě rozmyslím, co jim budu vysvětlovat, že pes houby
prostě nehledá, že to byla náhoda, že to místo je
tutovka, kde houby najde každý.
Tak pro ně
Dynouš zůstal zázračným psem, který
umí hledat houby. Jaké ale bylo mé
překvapení, když jsem u nás s Dynem přišel na
nákup do obchodu a klábosící babky se na
nás vrhly: “ Tak to je ten pes co hledá houby? Jak
jsi ho to naučil? Vzal bys toho mého do výcviku?
Víš já už tak nevidím, atd. Nebo jedu na
kole, a staví mě učitelka: “Milane zastavte, to je ten
houbařský pes?“ Rezignovaně přitakávám.
„Kdo by to do takového Punti řekl...“
Přijedu do
hospody, máme hasičskou schůzi, je pěkně, chlapi sedí
venku v zahrádce. Objednávám u okna pivo
zatímco Dynouš už sbírá ze stolu
papírový pivní tácek a vnucuje ho vedle u
stolu turistům – úspěšně jako vždy. Co asi
následovalo? „Jen mu prosím vás
neházejte ty porcelánový“, sednu ke stolu
k chlapům. “Hele, to je ten ....“ A už toho mám
dost!!!
Houbařský pes Dynouš – Dynamit
Akumulator a Milan Slunéčko
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
S borderkou
na vodě
Patříme k těm,
kteří (možná k zármutku i rozhořčení
pravověrných zastánců pouze pracovního
využití tohoto plemene) si pořídili border collii jako
městského psa rodinného. Při výběru psa jsme
hledali takové plemeno, které by doplnilo naši
lidskou smečku a připojilo se k našemu stylu života, do
kterého patří časté a pestré pobyty
v přírodě (pěšky, na kole, vlakem, na lyžích,
na vodě....). Jsme velmi rádi, že dnes po zhruba ročním
soužití už mohu prohlásit, že naše fenka splnila
očekávání a nyní už si výlet bez
Lízy nedokážeme představ it.
Nemáme mnoho
zkušeností s jinými plemeny, ale
jedním ze zajímavých rysů border collie je to, že
snaha o vzájemné porozumění je u Lízy
nejméně stejně tak velká jako z naší
strany. A také ta radost, když se to někdy podaří, je
oboustranná. Nejlepší příležitost
k takovému soužití je právě společné
trávení dovolených, kdy jsme spolu dohromady
celé dny.
Jednou
z oblíbených aktivit naší rodiny je
splouvání českých řek. Líza poprvé
dosedla do lodi ve věku asi čtyř měsíců. A od té doby se
datuje její vodácká průprava, sjela již několik
českých řek. Nejprve ale musela zjistit, že pádlo opravdu
není aport a že ho asi nedohoní a nikdo ji
nepochválí, když by se jí náhodou podařilo
do něho zahryznout, stejně tak jako není možné lapit
čeřící se vlny za ním. Naopak pochvalu
získá jen tím, že zaujme vykázané
místečko na přídi a na kolem
projíždějící vodáky nebude temně vrčet, ale
přátelsky plazit jazyk. Poté, co zůstala na divoké
jarní Lužnici viset za vodítko u větve
trčící z vody, jezdí už pouze na volno.
Zatím všechny její pády do vody
způsobené nezvedenými poskoky skončily dobře, nejsme
příznivci extrémních sjezdů na divoké vodě.
Pak by asi bylo nutné zjistit, zda by bylo možné sehnat
nafukovací vestu, kterou jsme viděli
v dokumentárním filmu o
záchranářských německých
ovčácích. Tuzemské vodácké prodejny
tuto výzbroj nenabízejí, i když psů všech
velikostí i ras je na vodě mnoho.
My jsme si při plavbě mohli
ověřit vnímavost border collie na intonaci hlasu. Posádka
blížící se k jezu, který se
chystá sjet, musí zachovat ledový klid.
Jakékoli hlasité projevy obav nebo radostného
očekávání jsou pro Lízu impulsem
aktivní účastni, nejlépe prostřednictvím
nečekaného prudkého výskoku a
olíznutí obličejů celé posádky. To aby se
nebáli, že je s nimi a že se to zvládne.
V letošní
sezóně již Líza pochopila, že při
přenášení lodi kolem nesjízdných
úseků není nutné „pást“
osádky ostatních lodí a zahánět je do
houfu. Naopak, pochvaly se dočká pokud využije přestávky
k vyvenčení a disciplinovaně po boku lodi pak přejde na
místo dalšího nalodění (nastupuje do lodě
na povel, samostatně a díky stabilitě čtyř končetin i
nejšikovněji z celé rodiny).
Právě během
splouvání řeky jsme si uvědomili i nutnost dopřát
psovi odpočinek. Pokud byla plavba dramatická a Líza
neměla možnost si zdřímnout, měla pochopitelně i
horší „náladu“, byla
podrážděná a vznětlivější, prostě
protivná.. Po zjištění této skutečnosti
nás definitivně opustily obavy, že border collie je
hyperaktivní pes, jehož nároky na majitele jsou
nesplnitelné, jak je stále uváděno ve
všech dostupných atlasech psích plemen. Ne,
naše zkušenost je, že pokud se zhruba dvě hodiny denně
Líze budeme intenzivně věnovat (a ona nám), budeme
oboustranně spokojení. Naše soužití bude bez
problémů, bez rozkousaného zařízení bytu.
K vodáckým
zážitkům patří i večery u ohně nebo posezení
v hospůdkách. Tak tuto část zvládla
Líza bez chyby a v letošním
deštivém létě stejně jako my ocenila po
celodenní mokré plavbě suché a teplé
posezení. Čtrnáctidenní deštivou plavbu
zvládla bez újmy na zdraví.
K vodní turistice
patří i poznávání pamětihodností,
ani tady nebyla Líza krácena a musím zmínit
hrad Rábí, kam byla vpuštěna na prohlídku a
škoda, že nám nedokáže popsat, jaké
všechny starodávné vůně tam nalezla.
A snad
udělala i trochu té osvětové práce za svou rasu, i když musíme říci, že za
tu dobu, co s Lízou cestujeme, byla mnohokrát obdivována jako zvlášť
vyvedený voříšek. Správně určil její rasu tak jeden člověk ze sta. Za všechny
ostatní si vždy vzpomenu na zážitek z veterinární pohotovosti. Sestřička
pochválila hezkou fenečku. „Jen je trochu plachá, vy ji máte z útulku
viďte,“ zhodnotila Lízinu rezervovanost. „To je čistokrevná border collie“,
nedala jsem se. „Hm, kolie“, zamyslela se sestřička, „a viděli jste někdy
její rodiče?“Asi si něco pomyslela o podvedených majitelích psa, který ani
trochu nepřipomíná Lassii.
Radka Římanová a Allisea Rubínové
srdce
ZPĚT
NA OBSAH - Dopisy
Redakci
ušetříte spoustu času, když zašlete dopisy elektronickou poštou