Ve znameni borderek

Letošní mistrovství světa záchranářských psů se konalo v kraji Herault na jihu Francie. Větší část disciplín se odehrávala v přímořském letovisku La Grande Mote, sutinový speciál pak na trenažéru v městečku Gignac. Soutěžící mohl nastoupit buď do sutinového nebo do plošného vyhledávání. Všichni pak samozřejmě nastupovali na poslušnost a dovednost. Vše podle zkušebního řádu IPO-R.

Už po příjezdu na místo konání bylo jasné, že ať budou terény pro speciální cviky složité či jednoduché, všichni budou mít jednoho nepřítele: počasí. Pobřežní oblast totiž během mistrovství provázely teploty typické pro toto místo a období (často kolem 38°C). A to bylo značným handicapem zejména pro psy a psovody na tyto podmínky nezvyklé. I když jsme spolu s kolegy, ze Záchranné brigády kynologů Jihomoravského kraje (ZBK JmK), na místo konání přijeli o tři dny dříve, bylo jasné, že na takovéto teploty se psi nestačí aklimatizovat. Organizátoři naštěstí rozhodli, že během nejparnější časti dne (od cca 11.30 do 16 hodin) bude v závodění přestávka.

Každý ze psovodů zvolil podle své úvahy a znalosti zvířete optimální strategii jak se připravit na závod. Osobně jsem preferovala naprostý klid. Tedy žádné zbytečné trénování a honění, pouze obvyklé vycházky. Večer jsme však neodolali společnému koupání v moři, které mému psovi Drakeovi (Aeneas Black Chevers) dělalo očividně dobře a po parných dnech mu zjevně zlepšovalo náladu.

Každé z družstev mělo před začátkem závodu vyhrazený čas na trénink dovednosti a poslušnosti. Ten byl během velmi parného dne. Drakea poslušnost příliš nebaví a dovednost jen občas, omezila jsem proto trénink na minimum. O jakékoliv přípravě na speciál jsem vůbec neuvažovala. U zkušeného zvířete na jeho výkon při hledání nemá jeden nebo dva tréninky žádny vliv. Navíc nemělo smysl jej v extrémních vedrech vyčerpávat.

Podle losu jsem začínala speciálem. Nastupovala jsem na něj ten den jako poslední. Sutinové hledání má probíhat pro psovoda v předem neznámém terénu. Podle způsobu práce některých psovodů, které jsem později viděla, se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Zejména domácí závodníci měli viditelně natrénováno a bylo vidět, že psi některé úkryty dobře znají. Jak se ale ukázalo, nebylo to pro ně příliš výhodou.

Samotný sutinový trenažér vytvářel dojem skládky. Byl tvořen z velké části různými betonovými prefabrikáty a skružemi, vraky aut a pneumatikami. Plocha byla ohraničena páskami za které psovod nemohl, pokud pes neohlásil nález a rozhodčí nedal psovodovi pokyn.

Samotná práce Drakea v sutinách probíhala standardním způsobem. Pouze první cvik, přímé označení (tedy vyslání na bednu ve které je osoba), neudělal předpisovým způsobem. Na můj pokyn totiž vyběhl určeným směrem, minul však bednu a pokračoval ještě zhruba dva metry dál. V tom místě zachytil pach figuranta, otočil se a vyhledal jeho zdroj. Tedy ukrytou osobu. V této souvislosti je vhodné sdělit, že s ním tuto disciplínu necvičím. Podle mého názoru je totiž přímo proti duchu praktického nasazení zvířete. Tudíž jsem byla se způsobem, jakým Drake zapracoval, naprosto spokojená.

Vyhledání pěti osob v sutině Drakeovi zabralo zhruba čtvrt hodiny. Díky metodě výcviku, kterou používám, je pes do hledání vysoce motivován. Proto obvykle udržuje poměrně svižné tempo. Vzhledem k tomu ani nebylo potřeba, abych využila přestávku na občerstvení zvířete. Naopak, i po skončení hledání pes ještě po sutině radostně pošilhával.

Hodnocení 190 bodů (z maxima 200) od rozhodčího (Martin Gut, Švýcarsko) považuji za přiměřené, zvláště vzhledem k (z hlediska zkušebního řádu IRO) neoptimálnímu provedení prvního cviku. Ostatně výkon rozhodčího, jak jsme zjistila při pohledu na další soutěžící a jejich hodnocení, musím vysoce ocenit. Byl přesný, korektní a naprosto nestranný bez ohledu na příslušnost závodníka k té které organizaci. To bohužel nebývá na akcích IRO pravidlem. Příkladem ostatně mohou být výkony rozhodčích na loňském MS v Německu.

V následujících dnech jsme absolvovali disciplíny dovednost a poslušnost. Jelikož psa využívám při profesionální práci, nevěnuji požadavkům ve sportovní kynologii příliš velkou pozornost. Neměla jsem tedy v těchto disciplínách jinou ambici, než splnit minimální limit pro klasifikaci. To se nám naštěstí podařilo v celku bez problémů, byť Drake při poslušnosti udělal několik drobných chyb.

Skutečnost, že s Drakem dosáhneme na titul mě samotnou do značné míry překvapila. Sportovní záchranařinu beru totiž spíš jako zpestření. Mám vůči jejímu obsahu a pojetí, tak jak je prezentována mezinárodní organizací IRO, některé výhrady. Moje vítězství v sutinách bylo pro mě asi obdobným překvapením, jako pro závodnice z Chorvatska jejich umístění v plošném vyhledávání. Díky tomu, že Chorvatky (také s BC) obsadili první a třetí místo v plošném hledání, jejich tým se v kategorii družstev stal dokonce šampiónem. Navíc se Chorvati mistrovství zúčastnili vůbec poprvé! Fakt, že šampionát skončil s takto překvapivými výsledky já osobně připisuji právě tomu, že byli nominováni objektivní rozhodčí.

Na závěr považuji za vhodné upozornit na jeden zásadní fakt. Ze šesti psů, kteří celkem stanuli na stupních vítězů, byli čtyři Border collie! Nelze přeceňovat výsledek jednoho mistrovství, ale domnívám se, že díky objektivnímu přístupu ze strany rozhodčích dostaly borderky možnost prokázat, že jsou pro záchranařinu špičkovým plemenem. Plemenem, které má pro tuto práci výborné vlohy. Jsou vybaveny skvělým temperamentem, lehkou ovladatelností a samostatností. A v extrémních klimatických podmínkách se navíc ukázalo, že jejich fyziologická výbava je pro tuto činnost možná vhodnější, než doposud nejrozšířenější plemena (NO, BO, labradoři).